Rok 4996 Střední Mellorie se vlivem vzájemných spojeneckých smluv, dostala pod silný politický tlak. Rozpínavá agresivní politika Derménie, spoléhající na svou silnou armádu, vyspělé dělostřelectvo a neprůbojné spojenectví s taktéž velmi silnou Laponeou, pomalu tlačilo derménské generály do války se sousedním Eiverdinem. Zde platilo pravidlo, že každý, kdo má spor s Eiverdinem, je automaticky přítel Derménie. Po podepsání příslušných smluv tak došlo ke vzniku Východní Koalice (Derménie, Laponea, NH Unie, Idétie, Leránie, Lotárie) Eiverdin reagoval zformováním vlastních spojenců do Západní Aliance (Eiverdin, SIdorie, Othana, Enfer, Iteria, Ejlon)
Obě frakce měly zhruba vyrovnané vojenské síly a vzájemně se tak držely v rovnováze. Obě frakce taktéž dohromady zahrnovaly 70% populace Střední Mellorie. (Nutno poznamenat, že Derménie tou dobou okupovala Calioss a Lotárie Hirejské ostrovy)
Na jaře roku 4996 se vyhrotil spor mezi Eiverdinem (Západní Aliance) a Idétií (Východní Koalice), kdy došlo k potyčce u Iberské Citadely, správním a ekonomickým centrem středního jižního Eiverdinu. Pevnost a přilehlé statky byly zabrány Idétií. Obě strany chrastily zbraněmi, hlavně pak Eiverdinský rod Kalingradů, který přišel o své rodové sídlo. (Melloria 0 – předehra)
V návaznosti byly svoláni zástupci hlavních říší a knížata z pohraničních oblastí Eiverdinu do malého pohraničního města Asiliar mezi Derménií a Eiverdinem, kde se měla situace vyřešit. Toto město bylo samo velkým zdrojem napětí, neboť leželo těsně na hranicích a nedávno se v jeho blízkosti našly obří ložiska nesmírně cenné Sikarry, vhodné pro použití na vylepšení efektivity Derménských děl. Těsně po začátku sněmu 28. 8. 4996, však město, kde zástupci rokovali, oblehla Derménská armáda bez předchozí diskuze, ustanovila blokádu všech zásob a požadovala předání dolu do Derménské správy. Situace se tak ještě více přiostřila a hrozilo, že válka vypukne každou hodinou. Asiliar se rozkládal na úpatí sopky Tar, podle legendy chráněné před erupcí speciálním magickým přístrojem, zvaným Slza Taru. Ten ihned po začátku obležení zmizel. Místí obyvatelé tak začali hledat bájný dávno zasypaný chrám, ze kterého byla Slza původně přinesena a kde mohla existovat její další kopie. Bohužel, dříve než se podařilo situaci vyřešit, sopka byla uměle přivedena k erupci. Zemřelo 50 tisíc Eiverdinských vojáků, tábořících na druhé straně rozlehlé sopky, Tři tisíce Derménských vojáků v okolí Asiliaru a velké množství diplomatů z Aliance i Koalice. Kromě toho Eiverdin utrpěl dvou set tisícové ztráty na civilním obyvatelstvu. Obě strany se obviňovaly ze zrady a z útoku. Válka byla vyhlášena 31. 8. 4996, Pozdější vyšetřování prokázalo, že sopku nespustila ani Aliance ani Koalice, nýbrž náboženská fanatická organizace bohyně ohně. (Melloria 1 - Mellorienin)
Válka probíhala několik měsíců a byla velice krvavá. Postupně se do ní zapojilo 18 států a několik menších knížectví. Pozice Eiverdinu, ležícího přesně uprostřed Střední Mellorie, se ukázala být dlouhodobě neudržitelná. Derménská vojska postupovala k hlavnímu městu Trell, Idéťané hrozili rozpůlit zemi ve dví. Enfer ztratil celé knížectví Indolian výměnou za rozsáhlá území jižní Laponey. Oproti tomu na straně Koalice se pomalu ale neodvratně hroutila Lotárie a Leránie. Jak se situace stávala více a více nepřehlednou a nebezpečnou, začala po válce pokukovat Mrellská říše, dosud do války nazapojená, čerstvá a podpořená svým velmi silným spojencem – Atellanií. Výsledkem byl začátkem roku 4997 mírový sněm na Iberské citadele, která stála u zrodu celého konfliktu.
Mírový sněm vedl Dareios Mrellský a jeho postoj byl velmi prostý. V podstatě vysvětlil všem stranám, že ta strana, na kterou se Mrellie s Atellanií přidají, ta vyhraje drtivým způsobem válku. Po dlouhém rokování a množství drobných potyček se tak obratnou diplomacií stalo, že jen pomocí pár podpisů se z Derménie a Lotárie staly protektoráty, z Idétie nepřítel všech a zbytek všech států se dohromady spojil v jeden celek pojmenovaný Aliance. Derménie se tak přes noc přetvořila z dominantního státu s největšími územními zisky na okleštěnou porobenou zemi. Okupovaný Calioss připadl Mrellské říši, stejně jako Hirejské ostrovy, původně okupované Lotárií. (Melloria 2 – Iberský sněm)
Vznik Aliance znamenal konec Velké Války a nástup diplomacie a rozumu. Během roku 4997 bylo provedeno několik ofenziv v Idétii se značným ziskem Idétijského území pro Eiverdin. Proběhlo několik úprav hranic mezi novými spojenci v Alianci, byla založena Alianční tajná služba, konzuláty Aliance v každém větším městě a bylo založeno i několik nových univerzit.
Díky bankovní krizi, kdy Lotárští bankéři zastavili provoz celé bankovní sítě Mellorie, se podařilo vyjednat znovunabytí nezávislosti pro Lotárii a její plnohodnotné místo na sněmu Aliance s hlasovacím právem.
Ne vše se však vyvíjelo tak růžově, jak by se mohlo zdát. Na Iberském sněmu se odsouhlasil konec staletí trvajícího konfliktu mezi Leránií a Othanou. Obě říše se měly podle výnosu sjednotit v jednu zemi, pojmenovanou Velká Leránie. Prvním krokem měl být sňatek mezi Leránským císařem a Othanskou Kněžnou Ampedou z Villiscoru, působící na sněmu jako zástupce Othany. Othanská královna takovou smlouvu neuznala a prohlásila vyslankyni za zrádkyni. Hlavní město bylo okamžitě obleženo armádou Ampedy. Sestra jejího zesnulého manžela: Surra z Villiscoru se postavila na stranu královni, zmobilizovala opoziční armádu a v Othaně se rozhořela občanská válka. Sousedící Mrellie se snažila podporovat Surru, některé země Aliance podporovaly Ampedu. Agilana, také sjednocená ze dvou zemí díky Iberskému sněmu, nyní ovládaná Sidorijským rodem Velnarovců, se bála podobného vývoje u sebe doma a velmi tlačila na brzké vyřešení situace. Poslala do Othany dvacet tisíc mužů na podpory Surry z Villiscoru.
Tou dobou se však mobilizovala velmi početná Leránská armáda. Hrozilo, že Aliance se rozpadne. Mrellská říše prohlásila, že bude stát za Surrou z Villiscoru a obsadila jedno Leránské město, kolem kterého musela Leránská armáda projít na pomoc Ampedě. Když byla armáda, vedená hrabětem Mardukem z Kallione dostatečně blízko, spustila palbu Mrellská nová zbraň – Árjské energetické dělo. Tři tisíce mužů bylo odpařeno hned prvním výstřelem, sám Marduk byl zraněn a armáda se stáhla. To poskytlo čas Surře, aby se probila k hlavnímu městu, prolomila obléhání a spojila své jednotky s jednotkami Královny, uvězněnými v hlavním městě. Občanská válka skončila a Othana i Leránie zůstaly rozděleny.
Důsledky Othanská krize však byly nesmírné. Poprvé se zde ukázala rivalita mezi Sidorií a Mrellií. Spekulovalo se, že celá krize byla pouze demonstrace sil a odhodlání Sidorie i Mrellie chránit své území vlivu v nově se rodící Alianci. Výsledkem bylo padesát tisíc mrtvých a Mrellie měla co vysvětlovat. Ostatní státy Aliance se ptaly, kde Mrellie vzala tak pokročilé a smrtící zbraně.
Jinde na území Aliance se začala objevovat útočná sekta nazvaná Řád Rudého Úplňku, která varovala před Aliancí. Tvrdila, že takto silné uskupení světské moci je proti božským principům, že oslabuje moc církve a dráždí bohy. Tvrdila, že lidstvo stihne trest boží, pokud aliance nebude rozpuštěna a šlechta se nepodrobí církevní moci.
V reakci na to se zvedla po celé Střední Mellorii vlna militarizace náboženských řádů a několik drobných neúspěšných povstání. Byl tedy svolán nový šlechtický sněm, tentokrát Mrellskou říší do města Eioner na mrellském pobřeží.
Mrellská říše na sněmu v létě roku 4997 odtajnila existenci rozlehlých podzemních Árjských měst, starých až deset tisíc let, které jsou pozůstatkem minulých věků. Uvnitř ruin byly objeveny technologie, ke kterým by současná civilizace mohla mít přístup nejdříve za několik tisíc let. Zároveň bylo objeveno, jak fungují bohové i jejich energie. Bylo zjištěno, že jednou za pět tisíc let bohové preventivně zlikvidují většinu civilizací, aby tak brzdili technologický vývoj a učinili lidstvo na boží pomoci závislé. Bylo zjištěno, že v roce 5000 má dojít k rozsáhlým náboženským válkám, podporovaným astronomickým stavem, kdy rudý měsíc Herlin dosáhne úplňku. Herlin, jako původní bůh Nenávisti a zloby, uzamčený v nebeském tělese, obíhajícím Mellorii, bude v této době vysílat maximum ze svého vlnového potenciálu, což vyústí v propuknutí zloby a nenávisti mezi lidmi. Výsledný stav povede k totální náboženské válce. Ve světle těchto informací Aliance rozhodla, že bude pokračovat v hledání ztracených Árjských artefaktů. V podzemí pod Eionerem se skrývaly souřadnice tajné laboratoře na území Enferu, kde měl probíhat kontinuálně výzkum zbraně, schopné rozrušit bohy a zničit jejich esenci. Aliance se rozhodla, že tato laboratoř bude nalezena a stroj použit pro vyjednávání s bohy. (Melloria 3 - Řád Rudého Úplňku)
Největší událostí sněmu v Eioneru však bylo vyhlášení spojení Sidorie, Ejlonu, Iterie, Agilany a Borhamského knížectví v jeden státní celek – Sidorijské Císařství. Jako reakci přizvala do Aliance Mrellská říše svého věrného, mocného spojence – Atellanii. V rámci Aliance tak začalo docházet k eskalování pnutí mezi Sidorií a Mrellskou říší. Předmětem sporu byly hlavně jejich sféry vlivu, zahrnující Eiverdin, Othanu a Leránii. Do Aliance byla taktéž přizvána Gutla, chudý stát zmítající se na pokraji občanské války mezi lidmi a přistěhovaleckými elfy. Situace však byla dočasně stabilizována a vůdce elfského povstání byl popraven. Aliance tak dosáhla stavu, kdy jejími členy bylo 90% populace Střední Mellorie a její velikost a vojenská síla neměla žádnou konkurenci.
Tato situace v následujících měsících vydráždila církve na maximum a po zjištění, že špičky aliance pátrají po Árjském artefaktu, schopném zničit bohy, se církve rozhodly požádat o podporu. Zároveň se také silně měnil status Pirátů, operujících hlavně na Ignerském jezeře, Enferských řekách a v jižních mořích. Po vzniku Aliance dezertovalo z Enferské armády velké množství draků, byly rozpuštěny celé flotily a tisíce bývalých vojáků. Pirátství tak mělo neuvěřitelně vhodné prostředí pro své operace.
V červenci roku 4998 se z průsmyků ve východních horách vyřítilo 160 000 Ocelových gardistů, elitních fanatiků sjednocených pod bohem války. Jejich armáda se rozdělila v severní a jižní část. Jižní pokračovala bez jediného zaváhání přímo k Zářnému Soutoku, do míst, kde probíhaly Alianční výkopové práce na souřadnicích, kde se měla nacházet laboratoř se strojem na ničení bohů. Armáda Enferu, Lotárie a NH Unie se s pomocí Pirátů a jejich draků snažila postup nepřítele zpomalovat, než se Alianci podaří vykopávky dokončit, proniknout do laboratoře a ukořistit cenný přístroj. Tato snaha byla sabotována církevními fanatiky, kteří se několikrát snažili vojenský kemp napadnout a ovládnout. Také se jim podařilo do laboratoře proniknout před Aliancí a přístroj zničit. (Melloria 4 – Odkaz Árjů)
Kemp byl po neúspěšné operaci opuštěn. Ještě předtím však byla Aliance zrazena Enferem, který se zcela vydal do rukou temných božstev a ukořistil sám pro sebe všechnu ostatní technologii, nalezenou v podzemí. I tak se však Enferská vojska rozhodla s pomocí temných církví, Lotárské, pirátské a NH unijní armády čelit nepříteli. Proběhla bitva u města Ombre. Ocelová Garda, chápající že vítězství by bylo drahé a zisk minimální, neboť Enfer se neukázal být dobrou volbou na základnu či rekrutování nových branců, nasadil do bitvy jen své okrajové jednotky, aby tak kryli ústup hlavní síly armády, která již splnila svůj účel a zabránila Alianci v získání stroje na ničení bohů. Jižní ocelová armáda se postupně vrátila hájit průsmyk do Východní Mellorie a za sebou nechala jen doutnající trosky, po praktikování taktiky spálené země. Pirátům bylo za jejich pomoc poskytnuto křeslo v Alianci, hlasovácí právo a jako území jim byly svěřeny Hirejské ostrovy.
Debakl u Árjské laboratoře měl devastující vliv na některé politické struktury a vlivné rody. Dareios Mrellský, otec Aliance byl popraven za zradu, Aisha z Crinarlie, nejvlivnější Laponejská kněžna musela uprchnout do exilu, Ampeda z Villiscoru, přežívající od Othanské krize pod ochranou Leránského císaře, zemřela. Zástupce Atellanie, Dashur Sarkas, který se zasloužil o vstup jeho země do Aliance, byl také mrtev. Othanská královna byla zavražděna církvemi, když se ukázalo, že je to v utajení žijící Árja, čekající na příležitost zlikvidovat bohy. Na její místo dosedla Surra z Villiscoru.
Nejhorší situace však byla v Laponey. Severní část Ocelové armády plenila jedno město za druhým. Největší přístavní město na Ignerském jezeře, Soberia, padlo za dva dny. Hlavní město Lapont byl dobyt za necelé tři týdny. Laponejský císař Endor Hastonský, údajně pod vlivem kněžích, vzdal obranu své země a přikázal všem jednotkám laponejské armády, aby přešly pod velení Ocelové Gardy. Asi padesát tisíc mužů díky diplomatickému zásahu kolem projíždějící Surry z Villiscoru odmítlo rozkaz poslechnout a dezertovalo do Eiverdinu.
Ocelová garda se napevno usadila v laponey a vybudovala si z ní předmostí pro své další operace ve Střední Mellorii. Existovaly důkazy, že jejich další útok bude směřovat buď na Ledový les v Derménii, kde byla silná náboženská populace, schopná se k ocelovým připojit, nebo na pramen řeky Leránie v Eiverdinu, kde se ukrýval artefakt, schopný řeku vypnout a ekonomicky tak postihnout všechny říše po proudu. Armáda severních aliančních států a sidorijského císařství se dala do pohybu. Bitva o Leránii mohla začít.
Bitva o Leránii byla největší bitvou historie, která značila nástup dlouhého konfliktu mezi světskou a církevní mocí a předznamenala další krvavé události a války v té době, známé pod souhrnným označením: Nástup Rudého Úplňku. Bitva se odehrávala od 5. 1. do 3. 2. roku 4999
4. 1. 4999 se velitelé Aliančních vojsk shromáždili na štábu na hradě Vysoká Skála, kousek od pramene Leránie. Byl zde Generál-kníže Payer z Né, velící armádě Atellanie, za Spojené Sidorijské Císařství byl přítomen Král Asher z Velnary III, za Eiverdin Generál-kníže Leranius V, Othaně velela sama královna Surra z Villiscoru, Leránii velel kdysi během Othanské krize zraněný Marduk z Kalione. Mrellie nasadila polovinu své armády včetně svého Árjského děla a velel jim Kníže Rufus Mrelský, bratr popraveného Dareia. Za Laponeu velel Generál-kníže Alistir Camonet. Derméncům poroučel sám král Paulus Dermenius II. Dohromady Aliance do bitvy nasadila 425 000 tisíc mužů. Proti nim se mělo dle zvědů postavit 250 000 mužů. Třetina z nich byly elitní jednotky Ocelové gardy, Třetina byly sbory řádu rudého úplňku a třetina byli Laponejští branci a Laponejská armáda věrná císaři. Ocelovým velel Primus Lantius Reet, hrdina z Miellova pole. (Bitva o Mellorii)
5. 1. 4999 se ukázaly první ocelové sbory na planině mezi pahorkatinami Malé Lerány a Remy na hranicích Laponey a Eiverdinu. Roztáhly se do fronty dlouhé deset kilometrů a napadly opevněné vesnice, bráněné Sidorijským císařstvím. O pár dní později se další sbory přiblížily z jižní části Remů, zhruba od pramene řeky Dienis a zaútočily na Sidorijské a Atellanské pozice. Po sérii bitev se Atellanie snažila ustoupit ke Starému hradu. Část Sidorijských sil byla rozmetána, zbytek ustupoval směrem k Atellanské armádě kvůli přeskupení sil.
U bývalého města Asiliar, pouhých pár kilometrů od sopečných polí, zaútočily na zásobovací cestu dva Jízdný sbory Ocelové gardy o celkové síle dvacet tisíc mužů. Došlo k bitvě, které se účastnily především Othanské a Mrellské jednotky s podporou Eiverdiců. Othanská armáda zde byla zcela zdecimována, Mrellská utrpěla značné ztráty. Oba sbory ocelové jízdy byly zcela rozprášeny.
Zhruba v tuto dobu se začaly podivně manévrující jednotky Sidorijského císařství vytrácet z boje do rozlehlých lesů v pahorkatině Remy. Dále probíhaly po celé padesát kilometrů dlouhé frontě menší potyčky a šarvátky o vesnice a zásobovací trasy. Othanská průzkumná jízda se přestala hlásit v lesích pár kilometrů od Leranda a o tři dny později z tohoto směru vypochodovalo dvacet tisíc branců ocelové armády, přímo před hlaveň Mrellského árjského děla. Po dvou výstřelech bylo zničeno na dvě třetiny síly obou sborů branců a nepřátelská armáda se stáhla zpět do Lerandských lesů. Po týdnu bojů byly procentuální ztráty vyrovnané.
Pak se však Sidorijské jednotky ztratily z bojiště zcela a definitivně až na Sidorijskou jízdu. Asher z Velnary, velitel Sidorijských jednotek, promlouval o povstání v Sidorijské říši, o zradě od Abdula Anupa a vydal se na pochod domů do Agilany se svou osobní gardou. Na padesát tisíc Sidorijských jednotek, záhadně bloudících lesem již v bitvě nikdo nespatřil. Celé jižní křídlo se tak otevřelo pro útok Ocelové armády. O dva dny později byl ztracen kontakt se zásobovací cestou z Hradnic do Polinu. Zároveň byl hlášen pohyb v lesích na západní straně Malých Lerán. Zásobovací cesty alianční armády Střed, byly několikrát přerušeny a jednotky se snažily znovu seskupit k jízdnímu útoku proti hlavní síle ocelových, tlačících se pozvolna na Starý Hrad. Přesně v okamžiku zahájení útoku se však i zbylá Sidorijská jízda otočila, zaútočila sama proti sobě v rychlé potyčce a pak zmizela z bojiště. V nastalém zmatku se Ocelovým podařilo proniknout dírou v aliančních liniích, uvolněnou zmizelými Sidoriany, obklíčili Leránskou a Eiverdinskou těžkou jízdu a jednotky téměř vyhladili. Z osmnácti tisíc těžkých jezdců přežilo pouze pět tisíc. Podobná situace byla na jižní straně bitvy, o několik kilometrů dále. Oceloví díky uvolněné mezeře obklíčili Derménské jízdní sbory a drtivou většinu z útočících jednotek pozabíjeli.
Na severní části fronty Mrellské a Eiverdinské jednotky sváděly boje se čtyřiceti tisíci muži pomocných ocelových sborů, kteří se vyrojili z Lerandských lesů. Boje trvaly několik dní a výsledkem vyla porážka ocelových sborů. Hlavní jádro ocelové armády se však až na jízdu, rozprášenou o několik dní dřív na severu, do bojů nezapojilo.
Tou dobou zbylo z Othanské dvaceti tisícové armády jen poslední čtyři tisíce mužů, z Atellanské armády, čítající kolem padesáti tisíc mužů zbyly jen dva pětitisícové sbory. Sidorijské císařství nemělo na bojišti jedinou jednotku a Leránie utrpěla poloviční ztráty.
Ocelová garda, která stále kontrolovala severní křídlo, pronikla postupně až do Polinu a přilehlých vesnic. Laponejský a Othanský sbor ve městě odolával necelý den, než se dvaceti tisícům mužů Řádu Rudého Úplňku a Laponejský rytířů podařilo proniknout do města, kde se k Ocelovým přidali místní vzbouřenci, nespokojení s vládou šlechty. Jedenáct tisíc vzbouřenců obsadilo město a původní armáda odtáhla plundrovat okolní vesnice.
Eiverdinská lehká pěchota o síle dvaceti pěti tisíc mužů dorazila ke vzbouřenému městu a než ho dobyla, měla v zádech původní armádu Řádu Rudého Úplňku. Díky sebeobětování devátého Eiverdinského pěšího pluku, který bojoval do posledního muže, aby zdržel nepřítele, než se zbylých dvacet tisíc mužů dostalo do bezpečí za hradby města, byl Polin znovu dobyt Aliancí. Při následném obléhání po dvou dnech potřetí změnil majitele a Eiverdinské pluky byly zmasakrovány. Střední fronta shromážděná kolem Starého hradu se hroutila, nedostatečně zásobovaná a neschopná protiakce. Magická pěchota ocelové armády se potulovala po blízkých lesích a napadala zásobování. Všechny pokusy o její zničení selhaly a tak po necelém týdnu obléhání Pramenného chrámu, tato magická pěchota obsadila pramen řeky Leránie. Mezitím Laponejské sbory dočistily pahorkatinu Malé Lerány od branců ocelové armády.
V ten moment se na jižní frontě objevilo dvacet tisíc černě oděných vojáků, chvátajících do bitvy. Po několika dnech, když se jednotky přiblížily jen na pár kilometrů od hlavních bitev, bylo jasné, že šlo o Ghalis Drei. Elitní bojový řád boha strachu, který předtím zasáhl v jižní bitvě u Ombre. Tyto válečnice se pokusily nejprve osvobodit Polin.
Ocelová armáda se mezitím rozdělila na dvě skupiny, které obcházely těžce opevněný starý hrad a snažily se prorazit k Pramennému chrámu a dál na ústředí Aliance ve Vysoké skále. Derménské a Leránské jednotky zjistily, že budou jednoduše bez boje obklíčené, vytáhly se svými děly a kavalerií z hradu a zaujaly obranou pozici vysoko v horách. Střed armády doplnily poslední dva přeživší Atellanské sbory. Několik dní se jednotky bránily. Necelých šedesát tisíc Aliančních vojáků drželo devadesát tisíc vojáků elitního jádra ocelová armády. Ghalis Drei zjistily, že obsazený a vypálený Polin již nemá strategického váznamu a otočily se, aby pomohly Derménským jednotkám v zoufalé snaze nenechat se obklíčit a zmasakrovat. Temná armáda, podporovaná magií, zdvojnásobila rychlost svého pohybu a snažila se vpadnout ocelovým do zad.
Ti však již v ten moment splnili svůj hlavní cíl, ukořistili pramen a začali se stahovat z bojiště. Všem elitním jednotkám se podařilo vyvázat z boje a ustupovat v nepoškozené síle zpět k Laponeji. Zadní voj, zaklesnutý do boje s hrdinnými Derménskými a Leránskými obránci, byl s pomocí Ghalis Drei zmasakrován. Padlo zde na šedesát tisíc vojáků Ocelových. Zbytek armády ocelových ustoupil 3. 2. zpět do Laponey. Bitva o řeku Leránii skončila.
Ocelová armáda ztratila 140 000 mužů, z nichž téměř polovinu pouze v závěrečné bitvě za přispění Ghalis Drei a statečnosti Derménských a Leránských obránců. Jádro ocelové armády zůstalo téměř nedotčeno a může být velmi lehce doplněno z jižní části armády ocelových, která brání průsmyky do Východní Mellorie. Ocelovým se podařilo získat pramen Leránie a snížit tak průtok v řece Leránii o 70%. Řeka se tak stala nesplavnou a obchod ustal. Dlouhodobé ekonomicko-ekologické důsledky budou katastrofální.
Aliance se poprvé jako jeden muž střetla se silnějším nepřítelem a hlavně s armádou vedenou náboženskými fanatiky. Ztratila 150 000 mužů, z nichž polovina byly elitní jednotky. Dalších 55 000 mužů Sidorijských armád uteklo z bojiště. Poměr sil se tak snížil z 425 000 proti 250 000 na současných 220 000 proti 110 000. Aliance tak na počet mužů předvedla velmi vratkou remízu, která nebýt zásahu temných církví, jisto jistě skončila katastrofální porážkou. (odhadováno 130 000 zbylých mužů na straně Aliance a 150 000 na straně Ocelové gardy).
Sidorijské nespolehlivé chování v bitvě, zavánějící vzpourou či zradou, prohloubilo nedůvěru mezi Mrellií a Sidorií na nejvyšší úroveň v historii. Jako následek byla vyformována nová podoba Aliance – tzv. Severní Konfederace (Mrellie, Atellanie, Othana, Leránie, Eiverdin a Derménie). Jednání s temnými církvemi, ovládající Lotárii a Enfer mají započnout v blízké době, stejně jako jednání s Piráty a NH Unií.
Sidorie podle všeho jedná o dlouhodobé spolupráci s Gutlou, výměnou za vyřešení jejich problému s povstáním Elfů, které Sidorie přijala na území bývalého Eskalunu, který ihned začlenila pod své stále se zvětšující císařství.
Do událostí, známých jako Rudý Úplněk, zbývá poslední rok. Celá Střední Mellorie se otřásá v základech a pojmy jako jistota a bezpečí se ze slovníku šlechticů i prostého lidu zcela vytratily. Největší politický projekt historie – Aliance, se rozpadá. Na její mrtvole se rodí houf nových spolků. Některé říše jsou dobyty náboženskými fanatiky, jiné svrhli své panovníky a konvertovaly k fanatické víře. Známý svět se začíná tříštit a s tím začíná i předvečer konce současných civilizací. Všechny pokusy o získání technologií na obranu proti bohům selhaly, útoky církví se stupňují a řeka Leránie, páteř obchodu na severu, vysychá. Zničující válka se zdá být nevyhnutelná.
A přesto existuje naděje. Díky aliančnímu výzkumu se za poslední roky zjistilo, že charakter bohů je tvořen vědomím lidí, kteří je uctívají. Lidská nedokonalost, touha po moci a strach z vlastní smrti, tak byl po generace promítán do vědomí bohů. Zde může být příčina pro jejich bezohledné chování, jehož důsledkem může být konec světa.
A tak se zástupci všech velkých frakcí sjíždějí do malé hraniční pevnosti Ardenis v Kirských horách na samém jihozápadě Atelanie, aby zde uspořádali koncil, jehož výsledkem má být nové náboženství, se kterou by byly spokojené církve šlechta a snad i bohové. Jak ale přinutit obyvatelstvo celého světa upravit během jednoho ruku svou víru? Jedinou možností je získat moc prastaré říše, tisíce let ztracené v poušti, kterou bohové z obavy o svou vlastní existenci sami zničili před dávnými věky. Nepřátelé, hrozící se vzájemně vyhladit, tak budou muset spolupracovat na stejném cíli, má-li současná civilizace přežít. Tohle je poslední šance, jak odvrátit apokalypsu. Velké množství delegátů však více myslí na přežití svého vlastního národa na úkor těch ostatních. Rivalita bude obrovská a atmosféra bude nutit jednotlivé strany k zoufalým krokům.
Mrellie:
Rufus jel na sněm zostuzen, vrací se jako hrdina. Vliv na stát i armádu posílen.
V Mrellských hranicích Leránie teče ve stejném toku. Mrell je hegemonem Severní Konfederace (Mrellie, Atellánie, Eiverdin, Derménie, Othana, Leránie). Ekonomika vzkvétá, do země proudí stamiliony finančních příspěvků na stavbu Mrellských Vyspělých Továrních Zařízení pro Zajištění Pokračování Civilizačního Snažení - jen členové Severní konfederace však vědí co se v nich vyrábí.
Zároveň se v Severním moři začínají objevovat lodě vybírající “cla” pod Mrellskou vlajkou a zlí jazykové tvrdí že se jedná o původně pirátské kocábky. Pronásledují li je námořnictva pak tito korzáři prchnou do Mrelského přístavu kde pod ochranou “obchodní známky” prodají vybrané zboží.
Mrellská armáda pod velením Imperatora Rufa (titul Božského Imperátora si ponechat nemohl) se zrychleně přesunula na jižní hranici Derménie a udeřila na ocelové gardisty ze severu. V nejtěžších bojích se objevovala na straně Mrelských a Laponejských sborů postava v temné kápi s maskou přes obličej, před níž i Oceloví gardisté ve strachu prchali.
Do Laponey se přesunula a bojů se účastnila i Mrellská děla, v počtu dvou kusů a Mrellie je aktivně nasadila v boji. Ano tyto zbraně lze používat pro zahradničení, chcete-li přeorat pár kilometrů čtverečních opevněného tábora Ocelových.
Nábožensky je Mrellie celkem spokojená, koncil dopadl podle představ Císařovny a jejího dvora, pouze Rada Generálů se trošku cuká. Nicméně úspěchy ve válce proti bohu Války i jim zavřely ústa a v Mréllii samotné zavládl klid a mír.
Derménie:
Na dvoře krále Pauluse II byl pěkný poprask když se Hraběnka-Generálka Gura Železná vrátila zpět z Atellánie. Dokud nerozbila pár otrapům držky svou něžnou dlaní, snažili se tvrdit, že není jejich delegátem. Poté král vyhodnotil, že Gura byla úspěšnější než se čekalo od Gurona, vzhledem k tomu že nakonec na sněm jel sám. Proslýchá se, že když se doslechl, kdo s ním měl jet na sněm, tak láteřil až jeden z jeho seržantů samým rozrušením zapoměl sud se střelným prachem vedle stanu zbytku delegace a nějaký pitomec si tam zapálil dýmku.
Nicméně Derménie je spokojená, donutila zbabělé psy ze Severní Konfederace aby se nezalekli Ocelových Gardistů a Derménci tak mohou konečně pomoci svým dlouholetým přátelům v Laponeji a nakopat Ocelové zadnice až k branám Kohnaargovým. Velení armády se samozřejmě ujala Gura Železná a byl to masakr jak má být. Párkrát se stalo že se do těžké palby Guřiných baterií zapletlo i Mrelské jezdectvo. Někteří přeživší tvrdí že na koulích bylo vyraženo heslo Calios je náš! Což je vlastně docela zajímavé v kontextu nově se otevírajících uhelných dolů na území Caliosu kde jsou samí Derménci.
Když se znovu roztekla Leránie, proudící z okolí Lapontu její tok směřoval nikoliv do Eiverdinu, jak si mnozí přáli, ale rovnou na sever skrze Derménii do severního cípu Eiverdinu a pak rovnou do původního toku v Mrellii, Leránii a Atellánii. Derménci tak získali průplav do severního a jižního moře v jednom roce a to i ze svého hlavního města Muretu kde se nacházejí největší loděnice na světě. Nic tak již nebrání tomu aby dělové parníky Derménského Říšského Námořnictva dokázaly svou říčně-námořní dominanci.
Po dokončení Laponejského osvobození se Gura Železná nechala najmenovat prvním Generaladmiralem námořnictva a s bitevním svazem 6 dělových parníků odplula do Jižních Moří kde Derménie získala ostrov Ria s buduje na něm první námořní základu. Společně se svým ohnivým milencem.
Laponea:
Ocelová garda neprohlédla skutečné záměry Císařovny Linary a její mise osvobození svého manžela z pod jejich magického vlivu a následně osvobození Laponey byla velice úspěšná. Císař Endor Hastonský se den po jejím návratu vrátil ke svému běžnému já a společně připravili plán jak Ocelové odstranit.
Několik týdnů po sněmu, když se již Severo Konfederační a Svobodná Laponejská vojska ve skrytu připravila u hranic zcela selhaly schopnosti Rudého Úplňku informovat své Ocelové pány o událostech ve světě a jeho členové zmizeli, nikdo neví moc kam, stejně jako nikdo neví odkud přišli. Místo nich na jejich posty přišli noví muži a ženy, připravení císařovnou k záškodnickým operacím a vraždění. Na Jižních hranicích Laponey se přes pozice Ocelových převalily Ghallis Drei, velmi dobře informované o pozicích svých zavilých nepřátel.
Následná Noc Dlouhých Mečů byla krvavá. Když nad Laponeou znovu vyšlo slunce válelo se v tratolištích vlastní krve více než čtvrtina Ocelových, klíčové obranné body byly zlomeny, Laponejské Císařské vojsko převzalo kontrolu nad Lapontem a začala druhá fáze války o Laponeu. Oceloví se nebyli ochotní vzdát a po mnoha těžkých a krutých bitvách byli nakonec do posledního vyhlazeni spojenými silami Severní konfederace a Císařské Laponey. Nejspíše jim přitížilo, že jejich dlouholetý velitel Primus Maxim se již nějakou dobu před tím společně s hrdinou Mellorie Rytířem Sijbrandtem vypravil daleko na západ do pouště…
Před tím než byla Ocelová Garda zrazena, splnila svůj slib a znovuaktivovala řeku Leránii na Hrabětěm Michielem určeném místě asi půl dne cesty na východ od Lapontu. Vznikla tak nová obrovská řeka táhnoucí se od Lapontu na sever do Derménie a pak v severním Eiverdinu do původního koryta Leránie.
Laponea si prošla težkými válečnými konflikty a byla jimi zasažena, ztrácí tak mnoho své ekonomické moci. Stále je však jednou z největších a nejmocnějších zemí a mnozí se tak obávají ambicí které by pod vedením Císaře Endora a Císařovny Linary mohlo mít. Zároveň se zdá, že získala mocného spojence v bývalém baronu Severu Teyanovi, který byl viděn jak se pohybuje po Lapontu a tvrdě zakročil proti několika pokusům a úkladnou vraždu na císařský pár.
Spojenectví s Mrelií přineslo ještě jednu výhodu, krátce po ukončení války o Laponeu bylo v řece Laponeji zakopáno Mrelské dělo a proveden dlouhý energetický zášleh, který měl vykopat průplav mezi řekami Leránií a Laponeou. Bohužel Mrellský Vrchní Inženýr Noiran špatně odhadl energii potřebnou pro kontinuální palbu a dělo explodovalo. Zdi Lapontu tak v současnosti omývá krásné nové jezero Cannon.
Severní Konfederace:
Mrellie, Atellánie, Eiverdin, Derménie, Othana, Leránie
Po napadení Laponeji ocelovou gardou se Severní konfederace přidává na její stranu, protože tři členové (Mrellie, Derménie, Atellánie) mají s Laponeou spojeneckou dohodu. Započíná další kolo krutých bitev z nichž všichni vyjdou zkrvaveni. Válku Konfederace bezpečně vyhrála a podařilo se jim tak společně vyhnat Ocelovou Gardu ze Střední Mellorie. Je tak nadmíru jasné že jediným důvodem proč prohrála Bitvu o Pramen byla zrada Sidorie.
Pohled severní konfederace se tak teď upírá mnoha směry. Členské státy odvádějí obrovské množství surovin, čarodějů a zlata do Mrellie, kde všechno mizí v jednom z podzemí. Rozvědné služby světa předpokládají že se jedná o rozšíření továren na dělovou technologii a přemýšlejí co z toho ostatní státy mají. Na magické univerzitě v Merivě analyzovali magické vlny, které z podzemí vycházejí a tvrdí že se jedná o něco mnohem horšího, neb zdá se jako vedlejší produkt výroby stoupá z továrny množství energie Ghal.
Zároveň se harasí zbraněmi na hranicích se Cyrenií, Sidorií a Idétií. Hrozba pro Sidorii z jihu zmizela neb Gutla a její mocenské ambice jsou v troskách.
Uvnitř Konfederace navíc pokračují problémy se zásobováním, celkovým vyčerpáním populace, navyšováním daním pro financování Mrelských továren a finanční pomoci Eiverdinu aby tento zcela nezkrachoval.
Zároveň jsou přiškrceny obchodní stezky pirátskou aktivitou, proti níž zdá se námořní velmoc Mrellie nemá žádných námitek. Naopak pirátské lodě čile prodávají “své” zboží v Mrellských přístavech.
Toto všechno přináší do Konfederace rozkol, kdy mnozí mají pocit, že jejím hlavním účelem je posílit Mrelii. Mnohé hlasi, mezi nimiž vévodí Královna Surra z Viliscoru žádají přehodnocení smlouvy a větší podporu z Mrellie.
Oceloví gardisté:
Prohráli sice druhou válku o Laponeu a o jejich zahorských aktivitách se toho mnoho neví, nicméně na veřejnost prosáklo že primus Maxim splnil mnoho jemu zadaných úkolů a Latargo není s výsledkem nespokojen. Tedy samozřejmě krom drobnosti se zradou Laponejských poddaných, kterým slíbil odplatu.
Zástupci Temných bohů:
Vetargo s Kohnargem se po návratu svých delegátů museli strašlivě opít. Neví se moc proč, ale Vordt někdy v průběhu chlastačky zmizel a nikdo neví kde je. Nicméně výsledky sněmu nebyly nijak strašlivé a Temní dál vládnou nad Enferem, omezeně nad Lotárií a začali připravovat nové Temné centrum učení.
Zároveň poslal Vetargo své Ghallis Drei aby pomohly nakopat Ocelové zadnice v Jižní Laponeji a momentálně si za to nárokují drobné kousky území, kde hraniční pevnosti drží vojáci Knížete Astata, ve jménu Vetarga samozřejmě.
Enfer:
Země je zbídačená trojí válkou proti ocelovým a ani jejich noví božští páni nedokáží zahojit všechny rány mávnutím ruky. Při osvobozování Laponey proto několik pánů z Enferu rozhodlo se obsadit pohraniční pevnosti a vyžadovat jejich odkoupení Laponeou. Znovu se tak obnovuje historické nepřátelství na této hranici, když větší nebezpečí Ocelové gardy pominulo. Mnozí sousedi se bojí, že Enfer se bude chtít zahojit na svých sousedech a rouzpoutá nájezdy. Naštěstí se jim nepodařilo získat zpět draky a jejich válečný potenciál je tak snížen a nezdá se že by je měly podpořit v nájezdech armády temných bohů.
Jediný lord který na válce vidělal je Astat Seliesen, dlouholetý hegemon Enferské politiky. Zemi se mu podařilo sjednotit snad poprvé za poslední století a díky tomu obnova probíhá lépe než se mnozí obávali. A proslýchá se, že napříští rok snad plánuje udeřit na N-H unii. Zlí jazykové tvrdí že kletba která postihla baronku Shas byla jeho dílem.
Piráti se usídlili natrvalo v Lascaru a jejich přítomnost přivádí obrovské množství obchodu se známkami N-H cechů. Jak politováníhodné.
Názor enferského lidu i šlechty je, že celou válku Enfer přežil jen díky vedení pana Astata a je milován.
Cyrenie:
Baron Hitachi splnil mnoho z kritických úkolů a zajistil bezpečí své země. Podařilo se mu zrušit nebezpečí Sidorské říše a Atellánie dále zeslábla ve válkách s Ocelovou Gardou. Zároveň se mu podařilo přesvědčit svého krále že nemá Atellánii napadnout a naopak posilovat obchodní vztahy, takže v momentě kdy se obnovila řeka Leránie jako nejdůležitější řeka severu již začíná proudit skrze tuto řeku i Cyrenijské zboží. Kmeny v pralesích se podařilo naklonit, ne však ovládnout a Baron tak před sebou má mnoho dalších úkolů. V Cyrenii je však rostoucí hvězda a mnozí říkají že společně se svou manželkou je skutečnou mocí za trůnem.
Někteří mu vyčítají že se mu nepodařilo získat moderní technologie z Derménie a je možné že Cyrenie se ve vhodný moment přidá na některou stranu blížícího se konfliktu aby tyto technologie získala, protože v nich vidí budoucnost svého národa a umožnili by jim expanzi do obrovského pralesa.
Stínem na slávě Cyrenie zůstává postoupení menší části Eiterinské oblasti Sidorii.
Eiverdin:
Kníže Jenis Kalingrad na sněm přijížděl ve špatné situaci. Ze sněmu odjíždel zkormoušen s obavou o svou zemi. Zabránil nejhorším projevům hladomoru, ale nezdařilo se mu situaci napravit, Leránie již skrze Eiverdin nepojede. Mocenská pozice Eiverdinu dále upadá a mnozí se již vyjadřují, že Eiverdin je pouhou Mrellskou kolonií, protože bez jejich ochrany by se Eiverdinská státnost rozpadla.
Císař nemohl konat jinak, než Knížete Jenise činit osobně zodpovědným za tragické selhání na posledním sněmu. Vzhledem k jeho předchozím úspěchům se jej Císař rozhodl netrestat stětím či exilem, ale pouze na něj uvalil speciální zvýšenou daň.
Eiverdinská vojska si dokázala vydobýt zpět alespoň kousky své slávy při osvobozování Laponeji a šušká se že Císařové obou zemí již začínají jednat o budoucí těsnější spolupráci i s Králem Paulem Derménským. Že by se rýsovala federace v konfederaci?
Othana:
“Surra! Surra! Surra! Surra Vítězná!” Královna se do své země vrátila oslavována davy, šlechtou i sněmem. Rychle nastálé situace využila a prosadila zutužení její moci, kdy omezila moc šlechtického sněmu, ustanovila se doživotní královnou a sněm bude hlasovat o jejím nástupci pouze pokud si ona nezvolí dědice.
Zároveň zajistila prostředky a suroviny pro rozvoj svojí země a Othana je na dobré cestě se vyhrabat z problémů do kterých v nedávné minulosti spadla. Šlechtici se rozhodli své nově milované královně věřit natolik, že jí poskytnuli k dispozici hlavní části svých vojsk a nově tak Othana poprvé v historii cvičí skutečně profesionální státní vojsko spíše než jakousi domobranu kterou disponovala převážně v minulosti. Předchozí vojsko se vyznamenalo ve druhé Válce o Laponeu. Vedení ze strany Mrellského důstojnictva tomuto pomohlo a Othanští tak rychle přejímají modernější způsoby vedení velkých konfliktů a přecházejí od své předchozí taktiky omezených bojišť.
Centralizace armády odhalila některé minulé nedostatky a zefektivnila vybavování armády a Othana tak zjišťuje že její zbrojařský průmysl je předimenzován a zásobuje s velkým ziskem novou Laponejskou císařskou armádu.
Leránie:
Leránii se nepodařilo na sněmu prosadit své cíle a ani domáci situace se mnoho nepohnula a zůstává tak sice poměrně bohatou ale ze všech stran ohroženou zemí, bez silného monarchy. Tato situace spustila nepříjemný boj o moc a Leránští mocní se brodí krví. Kdo ví, kdo z nich z toho vyjde navrchu. Mnozí předvídají že Kněžna Mardine má slušné šance.
Vojsko se snaží do politiky nazapojovat a postupně začíná spolupracovat s klikou Mrellských generálů na zlepšení Leránského vojska. Nicméně po celou dobu se Leránie navenek moc neprojevuje a okolní země začínají větřit slabos.
Atellánie:
Pokud by se některý stát dal označit za vítěze sněmu pak je jím Atellánie. Je nejstabilnějším státem, který všem dokázal sílu své cesty, kterou nakonec přijala celá Mellorie a uctívá všechny bohy. Jen díky Atelanské síle se podařilo dosáhnout smíru s bohy. A ani politicky či ekonomicky na tom netratila, na jejich půdě vzniká budoucí centrum světa, město bohů Ardenis. Kníže Murmon si tak zajistil pevnou pozici na dvoře svého monarchy a jeho bohatství se znovu rozrůstá neb Leránie je umístěna ještě lépe. Kdo by to byl řekl jak výhodné může být zasobovat obnovu poničené Laponey.
I jejich přátelství s Mrellí vydrželo tuto těžkou zkoušku a státy tak společně, ruku v ruce, kráčí vstříc budoucnosti, kterou vidí jako nanejvýše světlou.
Do Atellánie přichází nejenom mnozí noví obchodníci a investoři, ale i mnoho nových obyvatel, díky smlouvám které uzavřeli. V tichosti zároveň poskytují klidné přístavy pirátům severního moře.
Navíc Murmon prorazil cestu obchodu s Cyrenií a mnozí Atellánci si uvědomili, že válka není zdaleka tak výdělečná jako mírový obchod a kdo ví, třeba i tento konflikt nakonec utichne.
Sidorie:
Sidořané pokračují ve svém dobrém zvyku na každém sněmu získat alespoň kus nového území. Tentokráte ho radostně poskytla Cyrenie, výměnou za obrannou garanci ze strany Sidorie. Dále se delegaci podařilo zajistit spoustu výhodných obchodl a spoustu zahraničních, hlavně Lotárských investic. Mnozí nad tímto prazvláštním vývojem kroutí hlavou a přisuzují tyto úspěchy nečekaně dynamickému duu Asher-Šuškét. Císař prý zvažuje že z nich udělá své dva hlavní poradce v Zakázaném Paláci.
Všechno toto však bledne před jejich největším úspěchem a to získáním božské řeky Orsamiky. Její pramen byl umístěn v narychlo vybudované pevnosti nedaleko Kvadrusu - proslýchá se že pevnost je první svého druhu, nemá totiž jediné dveře. Kanál je ve výstavbě a stejně tak Císařští architekti freneticky připravují koryto. Prozatím upravené řečiště dosahuje k městě Šáre uprostřed Ejlonské pouště. Dále se proud řeky vsakuje do písku a v Mielis Dysos se vede tvrdá diskuze kudy směrovat řeku dále.
Vnitřní nepokoje zdá se ztratili na největší agresi, na druhou stranu však se mnozí dříve nerozhodnutí nebo nábožensky umírnění přidávají k hlasům sekulární šlechty a celý náznak rozkolu se přesunul spíše do debatních hal a dýmkáren než na bitevní pole.
Piráti - Liberland:
Kromě surovin na výstavbu další dračí lodě získal Liberland také 4/10 Enferského přístavu Lascar a pevné vojenské spojenectví s Parderií. Dále se pak Liberland soustředil na kupčení se svými ostrovy, které dopadlo, tak že, jeden ostrůvek v Severním moři získal od Atellanie, jeden prodal Derménii a všechny ostatní kromě hlavního prodali Lotárii.
Na svém území dále dovolili Mrellii postavit továrnu, jejíž produkci údajně dostává Liberland zdarma. Dále pak Liberland vrátil za příslušnou odměnu Laponejský poklad do rukou císařské rodiny Hastonských.
Gutla a Miellova aliance:
Kvůli vnitřní nestabilitě, způsobené nepřesvědčivým výkonem delegátů na sněmu, se tento ambiciózní stát ponořil do vnitřních konfliktů, které mohou znamenat rozpad celého státu. Podobně rozervaný je i Aiselin a Idétie. Z celé Miellovy aliance tak zbyl jen soubor roztržených hašteřících se impotentních států. Jediný stát, který zůstal funkční a schopen nějaké věrohodné zahraniční politiky je Parderie, která uzavřela alianci s Pirá...ehh...Liberlandem a má tak dobře nakročeno k mezinárodnímu obchodu.
Neratsko-Hárská Unie:
Prohlášení státu: “Baronka Shas Madras bohužel byla v době konání sněmu postižena zlou kletbou, která ovládala její činy a vedla ji tak proti zájmům NH Unie. Z tohoto důvodu jsme nuceni všechny její rukou podepsané smlouvy anulovat.”
NH unie se pomalu ale jistě stává jižní námořní velmocí. Sněm jí však v tomto konání nijak nepomohl, naopak jí k jejím ambiciózním plánům hodil klacky pod nohy. Snad se dají do příště zase zpátky do pořádku.
Plebs:
Pevnost Ardenis byla uchráněna před všemi možnými hrozícími pohromami. Zemřel významný muž z pevnosti, Batius Plundr, který předtím dobyl srdce Generálky Gury Železné. SItuace s agresivními kentaury byla prozatím vyřešena. Armáda hrdinně bránila pevnost a její členové podnikli i několik výprav do Orsettské říše. Jistě budou mít co vyprávět vnoučatům.
Ta hlavní změna však teprve přijde. Bylo rozhodnuto, že pevnost Ardenis bude základem pro nově vznikající hlavní město víry a církví, nedotknutelné město, střežící správnost směřování víry na celém světě. Obyvatelé se tak mohou těšit na příliv tisíců nových obyvatel a na veliké investice v celém širém kraji. Nové město bude se jmenovat Ardenis a největší hrdinka Starého Kirskova tak nebude zapomenuta, neboť její jméno bude kromě místní pevnosti nést i nejdůležitější město na celé Mellorii.
Kirskův hrob byl nalezen a všelikeré mocné artefakty, které hrobka ukrývala, byly rozebrány a ztratily se lidem z očí do soukromého vlastnictví různých osob.
Víra:
Dnešním dnem jest vydáno toto nařízení, platné pro všechny bez výjimky! Na paměti mějte, že porušení, trestá se pokutou, závažnější nebo opakované pak vězením, a že z řad vězněných zločinců, ustanovují se tímto gladiátorské zápasy na počest bohů. Zároveň vězte, že bezvěrec po smrti bude přísně ztrestán bohy a čekají jej muka, kdežto poslušní uctívající dočkají se odměny a ti nejlepší kněží dokonce nesmrtelnosti a podsvětí se zcela vyhnou.
Všemu lidu se přikazuje, aby před každým jídlem provedli krátkou modlitbu. Večer pak každý den vykonati se musí modlitba večerní. Jednou v týdnu pak podle místních možností, vykonat se musí jedna modlitba dlouhá a velká, společná se myslí, kde všechen lid se sejde a o boží pravdě si kázání vyslechne. Dále pak každá neděle jest festival hudby, tance a jídla, kdy se nepracuje a pouze boží dokonalost se slaví. Jednou v roce pak třídenní festival na počest bohů se zavádí a jeden festival neřestí, kdy bohové dovolují lidem ignorovat jejich povinnosti a všichni mohou pouze svobodně hýřit a odpočívat. Zároveň se zavádí neplacené práce pro dobro místní komunity, vedené a vyhlašované místními kněžími podle potřeby.
Dále se zavádí jedna kniha, vykládající správnost všeho božího učení a pouze z této knihy mohou se vést bohoslužby. Je ustanoveno, že založí se jedno město pouze církevníékům sloužící, kde mohou vstoupit pouze kněží a kde budou tito kněží rozjímat o těch největších náboženských tématech. V tomto městě je zakázáno válčit a násilně řešit spory. Je to místo pro diskuzi a filosofii, nikoliv pro konflikt.
Jako další ustanovuje se možnost vykoupit se ze svých hříchů peněžním darem odvedeným příslušné církvi, proti které byl hřích spáchán. Dále se zakazuje pojmenovat dítě jinak než podle církvemi schváleného kalendáře. Radovati se a užívat si života se nepovažuje za neúctu k bohům, je přirozené radovati se ze života.
Dále se ma patrnost dává, že se nám navrátili bohové Erilion a Herlin. Kdo chceš můžeš je žádat o právo zastupovat je jakožto jejich kněz.
Nová boží přikázání:
Vždy uchovej dobré mravy.
Vždy poslouchej šlechtu, která má v lásce bohy.
Bohové zosobňují lidské ideály dokonalosti a jsou našimi vzory.
Dítě je dar bohů a ukázka jejich přízně. Vzpírat se rodičovství je kacířství.
Nejlépe uctíš boha tím, že budeš dobře dělat práci, které je bůh patronem.
Svým životem musíš bohům vrátit jejich sílu, kterou obětovali abys mohl žít.
Přikázání pro kněží
Pouze z darů svých věřících, budete živi.
Více bohů můžeš beztrestně uctívat.
Ženu ani manžela nepojmeš a dítě nezplodíš.
Vždy pomáhej těm, kteří se modlí k tvému bohu.
Bohové slibují, že:
Budou ochraňovat lidstvo před vším zlým, jako starostliví rodiče chrání své děti.
Budou dávat část své magické moci těm, kteří jim budou dobře sloužit.
Všechno příkoří, které lidé zažívají, je boží zkouška, které má lidstvo naučit být lepší.